Portrét plemene lipicánů

Lipicáni patří k domácímu plemeni, kterému hrozí vyhynutí, zároveň jsou jakýmsi živým barokem – žili na představeních Španělské jezdecké školy ve Vídni.

Původ a historie

Zakládající hřebčín lipicánů je ve Slovinsku v Lipici. V roce 1580 zde založil dvorní hřebčín Lipica arcivévoda Karel II. z Vnitřního Rakouska. Lipicán pochází z otužilého krasového koně, koně z oblasti Lipice, který byl křížen s kladrubskými, frederiksborgerskými a neapolskými, ale i s arabskými a španělskými koňmi. Krasová oblast kolem Lipice je velmi neúrodná, a tak se koně, původně nazývaní Španělský kras, museli šetřit.

Po první světové válce byli lipicáni chováni v Piberu / Rakousko. Ve Španělské jezdecké škole ve Vídni, kterou nechal v letech 1729 až 1735 postavit císař Karel VI., se tradičně jezdí na lipicánech. Dodnes se věnují klasickému jezdectví.

Stav barokních koní však během druhé světové války značně utrpěl, takže se do Lipice vrátilo pouze jedenáct koní. S hřebcem z linie Siglavy byl obnoven chov s lipicány, kteří jsou spíše jezdeckými koňmi. V rakouském Piberu se chovají menší, baroknější lipicáni pro Španělskou jezdeckou školu ve Vídni. Kromě plemen v Lipici a Piberu zůstala zachována i ta v tradičním hřebčíně Topolianky na Slovensku, v Rumunsku v hřebčíně v Simbata de Jos a v Maďarsku.

Existuje šest tradičních linií hřebců, jejichž jména lze nalézt dodnes: šedý Pluto, černý Conversano, dun Favory, šedý Maestoso, hnědák Neapolitano a šedý Siglavy. Existuje také linie Tulipan, jejíž koně jsou převážně hnědáci, a linie Siglavy-Capriola s černými koňmi se znaky. Tyto linie lze v pojmenování nalézt dodnes: Tradičně dostávají lipicánští hřebci při narození jméno, které se skládá z otcovy linie a jména matky. Klisničky dostávají jméno z generace přehradní linie, proto se jména opakují i zde.

Lipicáni jsou dnes bohužel jedním z ohrožených plemen domácích zvířat, jen pár tisíc jedinců po celém světě (odhadem kolem 3000 až 4000 exemplářů) je na tzv. Červeném seznamu.

Interiér

Lipicáni jsou citliví a orientovaní na lidi. Některé linie jsou však také považovány za trochu obtížnější, protože jsou poměrně temperamentní. Říká se, že lipicáni mají silnou vůli, kterou není vždy snadné zvládnout. Vysoká ochota učit se a stejně vysoká ochota pracovat charakterizují barokní formy, které jsou ideální pro náročné lekce klasické drezury.

Vnější

Lipicáni jsou pozdní vývojáři, plně dospělí nejdříve ve čtyřech letech. Středně velký, kompaktní kůň má nepříliš dlouhý hřbet a někdy hrubou hlavu. Krk je vysoko nasazený, což koním dodává hrdý výraz. Lipicáni jsou silní a mají obvykle velmi dobrá kopyta. Jejich dlouhá srst je méně bujná než u Španělů, ale typická je pro ně i jasná akce forhendu. Většina z nich je kratší než 160 centimetrů a je poměrně silná.

Koňští koně chovaní v Maďarsku jsou často o něco větší a mají dlouhý hřbet. Ve skutečnosti jsou všichni lipicáni šedí, ale někteří jsou hnědáci z linie Tulipan nebo černí z linie Siglavy-Capriola.

Způsobilost/použití

Lipicáni jsou zvláště vhodní pro klasickou drezuru a jízdu. Lipicáni jsou zřídka viděni v drezuře nebo parkurech, ale show jim vyhovuje: černý hřebec Neapolitano XXIX-18 se například stal známým jako filmový hrdina v "Penny's Shadow" a objevil se na Appassionata Tour v Holandsku, Německu, Belgii. a Velká Británie. Ve sportu jsou lipicáni vnímáni spíše jako jezdci, kde například v roce 2013 ovládli mistrovství světa párů v Topoliankách.

Ale její velmi zvláštní talent spočívá v klasické drezuře, na střední škole. V představeních Španělské jezdecké školy ve Vídni koně inspirují své diváky a ukazují i vzácnou „Střední školu nad zemí“. Patří mezi ně leváda, passade nebo courbette. I takové drezurní ukázky jsou pro návštěvníky ve slovinské Lipici. Lipicáni jsou samozřejmě vhodní i pro rekreační jezdce. Její šikovná velikost a drezurní talent inspirují její jezdce.

Přístup

Lipicáni jsou v souladu se svým původem z krasové oblasti Slovinska nenároční koně. Příliš bohaté pastviny na živiny způsobují jejich nadváhu a nesnesou příliš koncentrované krmivo. Lipicán je považován za skromného a nekomplikovaného, ale bezpodmínečně potřebuje dostatečně dlouhou dobu odchovu, protože je pozdní vývojář.

Silke behling je redaktorkou na volné noze a pracuje v knihách i časopisech. Její publikace sahají od odborných knih po články v časopisech. Jako vystudovaná učitelka je pro ni oblast vzdělávání a dětí obzvlášť důležitá, a proto již řadu let píše pro dětský časopis „Piaffino“. Jako vystudovaná koňská fyzioterapeutka (DIPO) nabízí také akupunkturu a fyzioterapii pro koně a psy v oblasti Osnabrücku. Volné chvíle si užívá se svým dnes 24letým arabským koněm El Santee, se kterým závodila ve vytrvalostní jízdě do 120 kilometrů, a svými dvěma psy Lottou a Easy.