Seznam psů: legální psí rasismus?

Jako malého veterináře a zároveň pejskaře mě osobně již delší dobu zaměstnává probíhající debata o tzv. bojových psech - neboli seznamových psech. V následujícím textu bych vám rád vysvětlil svůj osobní pohled.

Odkud pochází dělení na „seznamové psy“ a „normální psy“?

Jedna otázka mě žene vpřed: Jak se to mohlo stát? Kdo sakra přišel s nápadem vytvořit seznam, který by jmenoval psí plemena, která jsou v některých spolkových zemích obecně považována za zlomyslná už od narození? Násilné lidské bytosti se také nerodí. Nebo jsou tam provinilé děti?

Nikdo s prokázanou odborností v behaviorální biologii psů nikdy nenavrhl, že agrese je geneticky upravená. Navíc neexistuje jediný odborník, který by tvrdil, že vzorce chování se dědí. Již několikrát bylo vědecky dokázáno, že chování každého jedince je generováno výhradně zkušeností a výchovou. Ne přes geny. Dalo by se to celé nazvat „psím rasismem“. Protože stejně rasistické by bylo tvrdit, že lidé tmavé pleti jsou obecně násilnější než lidé světlé pleti.

Dávno zastaralá pravidla

Takže když politici v roce 2000 po smrtelném pokousání dvěma psy již dříve odsouzeného zločince zahájili vyloženě aktivismus se zavedením seznamu plemen, je to pro mě snad ještě pochopitelné. I když tehdy stejně jako nyní nebyl u jednotlivých psích plemen prokázán genetický sklon k agresivitě.

Jsem však ohromen, že tyto svévolné seznamy jsou v některých spolkových zemích platné i dnes, o 20 let později, ačkoli neexistují žádné důkazy o geneticky podmíněné agresi.

Řešitel problémů daň za psa?

Vyměření daně za psa je mimo jiné často spojeno se seznamy bojových psů. V některých městech a obcích probíhají pokusy o osvobození oblastí uvedených plemen psů přehnaně vysokým zdaněním těchto plemen. Tam, kde je v některých místech neevidovaný pes zdaněn necelých 100€ ročně, může takzvaný útočný pes stát na dani za psa až 1500€ ročně.

Tato daň mimochodem není účelově vázaná – to znamená, že z příjmů z ní plynoucích nemusí mít prospěch držení psa v místní části. Místo toho lze takto vytvořený příjem použít na úplně jiná opatření. Zdá se, že tento postup je osvědčeným prostředkem v mnoha městech a obcích po celé zemi, jak buď důsledně snížit počet psů na seznamu, nebo co nejvíce finančně ošálit majitele.

Moje zkušenost za 20 let jako veterinář

Ve veterinární profesi se pohybuji již téměř 20 let (jako veterinář i jako veterinář), ale nikdy jsem se nesetkal s jediným agresivním psem. Zcela na rozdíl od zcela nevychovaných malých psů, kteří nejsou zrovna vzácní. Mohu se jen unaveně pousmát nad argumentem, že ty roztomilé chmýří by nezpůsobily žádnou škodu. V určitém okamžiku jsem přestal počítat, kolikrát mě tito minipohoví vlci bez varování kousli do rukou nebo obličeje.

V Severním Porýní-Vestfálsku mohou být psi s výškou ramen nižší než 40 cm a tělesnou hmotností nižší než 20 kg legálně drženi i bez prokázání způsobilosti. Kde je v tom logika?

Vzdělání je základ a konec všeho

Mimochodem, argument, že někteří takzvaní bojoví psi mají zvýšený skus, neobstojí, protože, jak již bylo zmíněno výše, nikdy jsem neviděl takového, který by toho využil - na druhé straně malé, ach tak roztomilé lapky. rukou, docela často. Vzdělání je zde měřítkem všech věcí.
Pro srovnání: auto s vysokým výkonem není o nic nebezpečnější než rodinné kombi.

Pokud se zpráva (nebo dokonce video) o incidentu kousání rozšíří, lze předpokládat, že pachatelem je pes ze seznamu, který byl „ozbrojen“ zcela neschopným a pomýleným majitelem.
Média se na podobné incidenty ráda vrhají – pověst těchto plemen jimi v posledních letech značně poškodila. Na druhou stranu nejčastější útoky kousání na psy a lidi způsobuje nezpochybnitelný vůdce, německý ovčák. Nikdo to nechce vidět, protože jsou považováni za „neškodné“. Na rozdíl od SoKas mají tato plemena, která nejsou obecně neškodná, silnou lobby, která se bohužel od zavedení psího rasismu nehlásí k zrovnoprávnění psích plemen - skutečná ostuda a pro mě nepochopitelné.

Můj závěr

I když v žádném případě nevolám po tom, aby se seznamy rozšířily o plemena, která jsou skutečně často zapojena do incidentů pokousání, politici by se měli vážně zamyslet, zda není načase zcela neopodstatněný a nepodložený rasismus odložit.
Co takhle u každého zvířete individuálně rozhodnout, zda je klasifikováno jako nebezpečné? Zavedení psího průkazu pro každého psa (bez ohledu na plemeno) je jen jednou z mnoha možností.

Vzhledem k tomu, že tento článek až do tohoto bodu z velké části reprezentoval můj názor na toto téma, měl by nyní následovat závěrečný argument proti těmto seznamům – ve formě nevyvratitelných faktů – statistika kousnutí:
V každé dosud publikované statistice (bez ohledu na to, za jaké období času v kterékoli spolkové zemi), tzv. útoční psi hrají naprosto podřadnou roli - obvykle výrazně více než 90% všech zranění lidí a zvířat způsobí neuvedená plemena psů. Počet incidentů s kousáním byl v posledních několika desetiletích dokonce zcela konstantní
(po zavedení seznamů).

Seznamy zavedené pro právní úpravu pokousání psem plošně selhaly, protože nemohly vést k výraznému snížení, a proto by měly být jednou provždy zrušeny.