Tak blízko nebe

Celý život začíná prvním nádechem a končí, když už žádný dech nezvedne naše plíce a na této stránce jsme naplnili svůj osud. Můj život začal koncem. Začalo to na druhé straně. Beyond the Rainbow.

Věčnost

Byla jsem mrtvá, když jsem se narodila 7. května 2019 jako štěně kolie, které vážilo pouhých 120 gramů. Bezvládné tělo držené v rukou mých dvounožců. A přesto jsem byl naživu. Své první kroky jsem udělal v zemi, kde byl prostor nekonečný a čas neexistoval. Byl jsem ve věčnosti Na věčně zelených loukách jsem potkával pejsky, kteří si mezi sebou vesele hráli, sem tam očichávali trávu nebo si prostě užívali svůj klid a pohodu v jemných slunečních paprscích. Nebylo žádné stáří, žádná nemoc, žádné týrané duše. Jen čisté štěstí a světlo. Když jsem se tam rozhlédl, mým směrem přišlo pět kolií. Jejich vůně mi řekla, že jsou známí, že jsou rodina. Naše tlamy se jemně dotýkaly v pozdravu. Její oči byly zrcadlem vzpomínek na život s jejími dvounožci. Když jsem se do nich díval, duše se propojily. Zároveň jsem cítil zvláštní věci. Na jednu stranu jsem byl naplněný silou a energií, kterou mi dávaly, a na druhou stranu jsem byl zároveň prázdný. A uvědomil jsem si, co to bylo. Ještě jsem nenaplnil svůj osud. Táhlo mě to pryč, pryč z luk, pryč od mých spřízněných duší, pryč z věčnosti.

Bojuj o život

Můj první nádech vstoupil do plic, které se ještě neroztáhly. Ústa se přitiskla na můj nos a dál do mě dýchala vzduch. Moje malé nožičky sebou lehce cukaly, jak se srdci podařilo pumpovat krev skrz celé mé tělo a do nich. Opakovaně jsem houpal nahoru a dolů, aby se voda dostala ven a vzduch se dostal do mých plic. Byl to těžký a vyčerpávající boj. Ale dýchám. moje srdce tlouklo žil jsem. A nakonec jsem byl umístěn se svými sourozenci a matkou, abych přijal teplo a uhasil svou žízeň po dlouhé cestě.

Pokračujme

Dny plynuly. Postupně jsem sílil. Otevřely se mi oči a začala jsem intenzivněji prozkoumávat své okolí. Ale na rozdíl od mých sourozenců mě zadní nohy nechtěly poslouchat. Místo plazení jsem táhl nohy za sebou. Moji dvounozí přátelé ji rozpohybovali, podpořili mé běžecké pohyby, vzali mě k veterináři. Moje nohy nebyly takové, jaké by měly být, ale další fyzioterapie by je mohla narovnat a vytvarovat stále měkké kosti. Ale ani to v určité chvíli nedopadlo dobře. Další návštěva veterináře odhalila, že jsem si zlomil stehenní kost. Už si ani nepamatuju, jak se to stalo. Ani jsem si neuvědomoval žádnou bolest. Byl jsem na operaci, zlomenina byla fixována dlahou. To ale problémy nevyřešilo. Stále jsem nemohl ohnout zadní nohy a všechno bylo ztuhlé.

Rodina po mém boku

Moje dvě nohy se o mě staraly. Stejně jako předtím mě brali na procházky se psem v tašce, dovolili mi být pod dohledem mých sourozenců a dostávala jsem manuální terapii. Byl jsem rád, že jsem tam byl, ale pořád mi něco chybělo. Teď mi bylo 10 týdnů, když jsem se vydal na dlouhou cestu. Vrátil jsem se s vozíkem. Zpočátku to bylo neobvyklé, ale po pár dnech auto patřilo mně. A uvědomil jsem si, co mi chybělo. To pravé dovádění s mými sourozenci. Dovádění na louce. Cákání v bazénu pro psy. Běh za míčem. Malé psí procházky, kde mohu všude očichat a potkat jiné psy. je to můj svět A ona se cítí skvěle.
Moje cesta bude jistě velmi dlouhá a není jisté, zda někdy budu moci pořádně chodit. Ale pomáhají mi v tom mí dvounožci. Teď chodím plavat, dostávám tepelnou terapii a elektrostimulaci, spoustu masáží a nohy mám stále dokola.
Věřím, že vše bude v pořádku a že je to vlastně už dobré. Žiji. A naplním svůj osud, abych udělil štěstí a světlo a s dušemi, které se mě dotkly a jsou ve mně, poskytnu mým dvounohým jistotu, že existuje nebe. Protože jsem byl tak blízko nebe.